Po
jedenácti letech jsme se opět vydali do liduprázdné krajiny v Novohradských
horách až přímo na hranici s naším jižním sousedem, na horní tok řeky
Malše. Není zde žádní značená cesta, nežijí zde lidé (komunisti je vyhnaly
a stavení zahrnuly buldozery) a ani v budoucnu se nezdá, že by se to mělo
měnit. My to našli ve stejné kráse jako minule. Řeka zde má tři odlišné
úseky: Lužní záplavová oblast nad Dvořištěm, několika kilometrový kaňon
horské řeky a úsek meandrujícího potoka silně zaříznutého do plochého
údolí.
V první lužní partii se Malše zdá být jen větším potokem. Člověk si nedovede
představit, kolik její vody protéká a prosakuje okolníma loukama a bažinkama
dokud se přes ně neprožene stádo vysoké nebo divočáků s velikým chvostem
rozstříknuté vody, a nebo dokud si jí část nenabere do pohor, tak jak
se to stalo prakticky nám všem Naše cesta tu vedla od remízku k remízku,
kličkovala vyššími a suššími místy, často se vracela ze slepé uličky.
Chůze byla místy dost namahavá, to jsme pocítili hlavně odpoledne - ve
čtyři hodiny už většina byla zralá na zatáboření. Zima byla řádná. Na
Cetvinách u kostela jsme sedli k poobědvání z vlastních zásob a já navlékl
opravdu vše co bylo v batohu. I tak nikdo nechtěl jídlo protahovat víc
než bylo nezbytně nutné.
Kus dál se ráz potoka změnil. Stala se z něj paradoxně říčka, padal kaňonem
z prudka dolu (my táhli proti vodě, tak že do kopce), s mnoha kaskádami,
zbytky starých jízků a zasypaných náhonů, snad k plavení dřeva (?), balvany
a padlé kmeny ozdobené ledem, rampouchy, ale na břehu už mnohde kvetou
jarní květy. Tůně by lákalyi k zaplavání si, nebýt na nule.
Odpoledne jsme vyšli z lesa na ploché dno údolí, kde se řeka zařízla hluboko
do louky a košatě meandrovala. Na jiném místě se meandry ztrácí v hustníčcích,
postup je možný jen těsně po břehu. Dno je krásně písčité, tůně hluboké.
Místy písek meandr zanáší a tam je pak zase okolí podmáčené, cesta se
hledá obtížně. 
Ráno
pak ještě celá krajina leží pod čerstvým sněhem, znalci stop ukazují kde
před námi šla liška, divočák. Nikdo netuší kolik jsme toho nachodili,
vzdušnou čarou jen kousek.Všichni jsou řekou nadšeni a smutní, když musíme
uhnout přes kopec, kde tušíme zastávku autobusu.
Ještě na konci akce jsme se rozdělili na Podhorskou a Dolňáckou trasu.
Z té druhé je tenhle příběh: My jsme se dost svižným tempem takřka bez
přestávek prošli chvíli lesem ,chvíli loukama i pěkné výhledy občas k
mání byly. Po asfaltu převážně,ne však výhradně. V Tiché docela zachovalá
tvrz a jednoho baráku cosi, co Žofka vydávala za pranýř a já za kůl, ke
kterému se přivazuje kůň. Kostel v U svatého kamene bohužel zavřen, tak
aspoň okýnkem vidíme na místě oltáře dva velké balvany. Žofka vypráví
legendu, že se ty kameny se rozestupují a až by jini mohl projet koňský
povoz, nastane konec světa. Po procesní cestě podél Tiché(voda!) do Dolního
a po kamionové cestě do Rybníka. Těšíme se na pivo, zbývá hodina ale ouha
- zavřeno. V mužstvu propuká negativismus, inu vydávám se do blízkého
bordelu, zda by pivo a limo neprodali. Zvoním a dlouho nic. Pak se zjevují
2 hodně málo oblečená stvoření (jedna má velice pěkné a sexy brýle). Pivo
maj ale za 180,- Kroutím se, o ceně já smlouvám jen jde-li o život a toto
není ten případ. Nakonec mi ale ta brýlatá poradí a popíše cestu k jiné
hospodě. Otevřená byla, pivo i matonku pro Heluš měli a tak jsme šťastně
dojeli až do Prahy.