Na Jarní pěší vodu zase za rok.
Pěší turistika není pro každého, ta „obyčejná“ víkendová a tuzemská už
vůbec. Proto nedělávám velkou propagaci svým pěšárnám a počítám, že ti
co chtějí si nás najdou. Tahle jarní má zlou pověst. Spí se pod stanem
a bývá „strašná zima v noci“ a taky prší a sněží mnohem vic než hlásí
v televizi rosničkáři. Letos taky strašili a tak nás jelo o něco méně
než původně mělo. Ale ti skalní opravdu nelitovali. Chodili jsme v tričkách,
Jáchym si připálil krk od slunce, koupali jsme se ve Stoce. Stoka podle
jména, ne podle kvality vody! V pátek noční pochod pod hvězdnou oblohou
po vzoru Trailu, spaní pod mojí oblíbenou rozhlednou na Krásenském vrchu,
pak podél umělého kanálu skoro 500 let starého a v dobrém stavu, vřesoviště,
mostky a posedy. Krásná místa na odpočinek či svačinu. V sobotu večer
Marcela našla starý lom a tam jsme i oheň pálili a pak slatě, jezírka,
krááásné lesy, fakt takové smrky se hned tak nevidí. Závěr v Mariánkách
moc hezky udržovaných a s bezva cukrárnou, kde měli pro Riu pravou šlehačku
a větrník jaký jsem už dlouho nejedl.
Příští rok to bude zase někde a někdy v první půlce dubna. No asi 8.-10.4.
protože Velikonoce jsou už v březnu. A bude zase hezky! Jarní voda
2004 - Dlouhá stoka
Letos to bylo trochu těžší rozhodování: na stejný víkend se mi sešel tradiční
Dědkův vandr začínajícím jarem podél vody a sraz se spolužáky z VŠ po
25 letech. Ale kdo mě zná, tipne si snadno, co dostalo přednost. S hrstkou
věrných, co si ještě rádi unesou svých pět švestek na hřbetě a neodradí
je inzerované bažiny ani malá frekvence hospod, jsem vyrazila vzhůru do
Slavkovského lesa.
Za tou letošní vodou jsme museli opravdu vzhůru: z Bečova nad Teplou několik
kilometrů do kopce na Krásenský vrch. To je ten s tou krásnou kamennou
„hladovou rozhlednou“ ve tvaru babylónské věže s vnějším točitým schodištěm.
Hvězdné nebe nad hlavou, světla Sokolova kdesi v hloubce a dálce pod námi.
A navzdory všem zkušenostem s touto akcí, kdy bývá vody ve všech podobách
víc než dost a než je milo, jsme se probudili do krásného slunečného dne.
Kousek pod vrcholem kopce jsme vyhledali tu naši vodu. Jmenuje se Dlouhá
stoka a je to umělý kanál z let 1531-36, využívaný při zpracování cínové
rudy a později i k plavení dřeva. Nad slovem „umělý“ a „kanál“ našinec
obvykle ohrne nos, ale tady nezbývá než smeknout. Dlouhá stoka je tak
báječně vrostlá do krajiny, že ji vůbec neruší, ale naopak ji zkvalitňuje.
Vede střídavě smrkovými lesy a lukami, celou dobu se dá jít těsně podél
břehu. Čas od času ji překlenuje kamenný můstek. Bažiny se nekonají. Voda
je krásně čistá, takže část výpravy dala celkovou koupel, zbytek si osvěžil
aspoň nohy. Odpoledne jsme si odskočili na skalnatý kopec U tří křížů,
kde ze seznamu botanických vzácností zrovna kvetl vřesovec pleťový. Kdo
ví, třeba to takhle nějak vypadá v těch skotských pláních, co nám o nich
Dědek zahrál aspoň na foukačku.
No ale zpátky k vodě. Našli jsme studánku, tak nebylo třeba sestupovat
nikam do civilizace. Kromě pár turistů ráno na rozhledně a jakéhosi dětského
oddílu vpodvečer jsme za celý den nepotkali človíčka. Zato zvěře tam musí
být spousta. Když jsme hledali druhé tábořiště, byla tam všude obrovská
koncentrace bobků. Ale našli jsme plácek pro stany i pro první letošní
oheň. Noční přeháňka trvala pár minut. A v neděli stejná pohoda. Do Kladské
k rybníku, z něhož Dlouhá stoka vytéká, to už nebylo daleko. Tam už je
to trochu civilizovanější, hatě s naučnou stezkou, pár hospod. Ale zase
ještě příjemná cesta přes lesy dolů do Mariánských Lázní. Museli jsme
dost koukat pod nohy, abychom neublížili spoustě žab, které zrovna nezajímalo
nic než pokračování rodu.
No a to je skoro všechno, až na sladkou tečku v lázeňské cukrárně, něco
bublinek z místních pramenů a přímý vlak až domů. Tak mohu prohlásit letošní
jaro za definitivně zahájené a do klasifikačního archu víkendu zapsat
jedničku s n hvězdami. Kolik jich bylo, o tom nám Žofka třeba sestaví
zase nějakou matematickou úlohu.
Líba Šlapáková
Pohádka z mechu a kapradí aneb Jarní voda 2004
Byl jednou jeden Dědek, ale nebyl to obyčejný dědek – byl kouzelný. Vždycky,
když pozval své kamarády na své akce, zařídil, aby počasí vydalo ze sebe
to nejhorší, co má v zásobě. Obvykle lilo, sněžilo, mrzlo, foukalo atd.
Dědek tak testoval odolnost svých přátel. Ti, kdo přežili a příště opět
vyjeli, byli známí kaskadéři a hazardéři se životem.
I tentokrát jsem se připravovala na nejhorší – rukavice, čepice, pláštěnka…
Dědek se však rozhodl dohodnout se se sv. Petrem a dát svým věrným dovolenou
v podobě nádherného modrého nebe a jarního slunce.
Dlouhá stoka, která měří 24 km, meandrovala ve svém zarostlém korytě a
my měkce šlapali po jejím břehu po mechu. Kolem se tyčily mohutné smrky,
sem tam vyvrácený velikán… Každou chvíli jsme mohli potkat Křemílka a
Vochomůrku – pokud totiž někde bydlí, tak určitě tady. Voda v kanálu bystře
utíká a je nádherně čistá a vidět je všude až na dno. A pak ta romantika
lesních rybníčků! Potkávali jsme žáby, ještěrky a dokonce ondatru.
V sobotu jsme si rozdělali první oheň v letošním roce ve starém lomu.
Na turisty jsme narazili až úplně na konci v Kladské. A pak už civilizace
v Mariánkách a skvělá Modrá cukrárna.
Taková hezká pohádka to byla! Dědek nám však příště slíbil další ze svých
hororů! Tak se, hazardéři, těšte!
Ria